Motýly v břiše...  Někdo tenhle stav nazval těšobání - těšení i obavy v jednom.

Sedím v letadle. Teď už nejde vystoupit.

Znovu si říkám, proč to dělám...

DEN 1

Jdu kousek dál za městečko až tam, kde se vlny tříští o útesy.

Užívám si okamžik tady a teď.
Koupu se, k obědu si dávám meloun, ležím na útesech a poslouchám šumění vln. Je tu nádherně.

Čeká mě ale náročný výšlap vzhůru do kopců.
Důležité je mít dost vody.  V diving centru mi ochotně plní obě petky až po okraj.
Je horký červen a slunce praží od rána.
Cesta se klikatí a pomalu mě dovede na náhorní plošinu, kde nejsou žádné stromy, žádný stín, jen rozpálené kamení. 
Opalovací krém jsem už stihla ztratit dopoledne u moře.
Zachraňuji to šátkem, který jsem koupila na tržnici při přestupu v Andtraxu.

Ne nadarmo se téhle cestě říká též ,,Cesta suchých kamenů" (Ruta de Pedra en sec).

Kromě koz nepotkávám živáčka.
Jaký blázen by také lezl po horách v tomhle vedru, když se všichni normální lidé válejí u moře...

Zdolávám náhorní plošinu a scházím dolů k silnici.
Chvíli zvažuji, zda se pustit na protější hřeben, kde bych v noci musela bivakovat.

Nakonec volím jednodušší variantu a posunu se stopem k městečku Estellencs.

Na Mallorce se stopuje velmi dobře. Většinou auty jezdí turisti, kteří stopaře berou a navíc míří většinou do stejných míst.
Pán mluví anglicky a cesta velmi rychle uteče. Zastavuje mi kousek před civilizací.
Bivak rozbaluji už za šera kousek před vesnicí.

Nehrozí ani déšť, ani zima, což vypadá ideálně.

DEN 2

Estellencs -  Valldemossa

Noc byla klidná, ale horká.
Ráno mířím neomylně dolů k moři.
Je vedro, kopce jsou velké a batoh těžký.

Estellencs procházím a mířím do Banyalbufaru, ten je přímo u moře.
Maličká pláž je luxusní. Koupu se, sluním se a válím až do omrzení.
Trubka se sladkou vodou kousek od plaže je paradní, takže ji využívám jako sprchu.

V pozdním odpoledni se rozhoduji, že by bylo fajn se posunout kousek blíž k Valldemosse.

Pěšky dávám jen část a pak zkusím zase stopa. Zastavuje opět první auto. Němka se synem mě vezmou přímo do města.

Když už jsem v civilizaci zkusím i nějakou tu gastroturistiku.

Lokální podnik plný místních specialit je parádní.
Dobře najeděná pak už jen vyšlápnu na vyhlídku nad městečko, kde rozbalím bivak.

Cikády cvkají, hvězdy mihotavě svítí, pode mnou svítí světla Valldemossy.
Je opět další teplá noc. 

DEN 3

Valldemossa - Sóller
 
Musím si pořídit jinou karimatiku!

Padne rozhodnutí, když mě několikrát za noc vzbudí totálně přeležené ruce, nohy, boky.
Koupím si krásnou nafukovačku, to bude paráda!

Vstávám brzy ráno s myšlenkou přiblížit se k Sólleru alespoň kousek autobusem, abych stihla ujít trasu k majáku pokuď možno dopoledne, kdy nebude ještě tak velké vedro. Nocleh mám objednaný v hostelu v Sólleru, tak se těším na sprchu, postel.

Spoj kupodivu jede na čas, ale trochu zmatu řidiče, když mu říkám a na mapě ukazuju, kde chci vystoupit. Jeho španělštině nerozumím, tak si sedám a doufám, že mi zastaví, tak kde chci.

Sedím u majáku a dávám si po hodně dlouhé době kafe.
Cesta sem vedla olivovými háji a že jich bylo. Šlo se pěkně, slunce nepražilo jako v předešlých dnech.

Je zataženo, občas spadne nějaká kapka, ale deštěm se to rozhodně nazvat nedá.

Přicházím do Port Sólleru s úmyslem se vykoupat, ale z pláže mě vyhání hvizd plavčíka, že prý zákaz vstupu do moře (červená vlajka).

Port de Sóller je typické mořské letovisko se spousty barů, obchodů se suvenýry a turistů.
Trošku Španěly podezřívám z toho, že vyvěsili červenou vlajku, aby zaplnili bary a obchody.

Tak teď taky sedím na baru a dávám si Tinto de verano.
Mám dovolenou, tak proč ne.

Mezi Pórt de Sóller a Sóllerem jezdí turisty velmi oblíbená mašinka.

Kopíruju její cestu pěšky. Sóller je rušné městečko pod horami. 

Hostel je parádní. Je tu i pračka, takže peru, koupu se, večeřím.
Před spaním si ještě prochází městečko, které v noci žije.
Dnes spím v posteli.
Paráda. Potřebuju to. Čekám mě dvoudenní přechod nevyššího pohoří. 

DEN 4

Sóller - poblíž Puig de Masanella

Z nuly do na tisícovku. Dnes to bude hodně nahoru. 
Už ráno je vedro. Pomalu stoupám uličkami až konečně vycházím z města.
Cesta se klikatí olivovými háji a kamennými terasy, míjím také množství ovcí a koz.

Z horského sedla Coll de ĺOfre je krásný výhled na město, ale nezdržuji se a pokračuju dál.

Ikonické fotky jezera Cuber, které jsem si doma prohlížela, nelhaly.

Cuber je nádherný. Jen má jednu malou nevýhodu, nesmí se v něm koupat.

Využívám stínu na břehu a dávám si krátkou polední siestu.

Cesta od jezera vede chvíli podél zavlažovacího kanálu a pak už jen vzhůru.
V horní části mizí stromy a jsou už jen kameny.

Konečně jsem nahoře. Puig de Masanella (1 365 mnm) - nejvyšší přístupný kopec na ostrově je pokořen.

Překvapuje mě, že místo civilizace, vidím za horským masivem jen další hory a kopce. Nikde ani živáčka, jen kozy a ovce mi dělají společnost.

Začíná se rychle smrákat. Suché kameny jsou nestabilní, na cestu už taky pořádně nevidím.
Nezbývá než najít rovné místo, kde půjde roztáhnout karimatka.
Je to docela problém a tma houstne.
Není tu telefonní signál.
Jsem sama, odříznutá v horách, paráda!

Nakonec najdu krásný plácek, kam se karimatka akorát vejde.
Odmetu zvířecí bobky. Rozbalím bivak a přikrytá spacákem pozoruji hvězdy. Je pořád velké horko.

Z klimbání mě vytrhuje blížíce se zvonění zvonce, po chvíli se rozhrne tráva a nad hlavou se mi objeví ovčí hlava, která s vylekaným zabečením opět rychle zmizí. Tohle se opakuje během večera ještě mnohokrát.

Holt ustlat si v ovčí ložnici nebyl úplně nejlepší nápad, ale kdo to mohl tušit...
Doufám, že ovečky si našly na spaní nějaké jiné místečko.

DEN 5

Poblíž Puig de Masanella - Pollensa

Dnes mě čeká sestup do Llucku.
Během scházení dolů děkuji Bohu, že jsem v noci nešla dál, a že ta myšlenka tady byla.
Ovčí ložnice byla široko daleko jediným rovným pláckem, kam se vešla karimatka.
Cesta dolů byla opravdu hodna názvu, který je v překladu "Cesta suchých kamenů", a já bych dodala suchých nestabilních kamenů.

Nemám jídlo a voda už taky dochází. Jsem ráda, když se konečně docházím do Llucku.

V Llucku je nádherný starobylý klášter. 
A mají zde i výbornou restauraci. Dobijím baterky telefonu i sobě (sobě výbornou místní specialitou jejiž název jsem hned zapomněla).
Řeším telefonicky koťata, které nám běhají po celém Hýskově a naplňují místní FB stránky s nalezenci.
Měla jsem raději nechat ten telefon v režimu letadlo :-).

Po dvou intenzivních dnech v horách si chci už dál mírnější "odpočinkový" režim.
Hned první auto, na které mávnu, zastavuje a veze mě až do Pollancy.

Najdu hostel, užívám si sprchy, když najednou uslyším češtinu.
Je z toho milé setkání se dvěma Češkama, Evou a Alenou, které také putují po GR221.

Je ještě brzy, tak beru bus do Port Pollancy.
Městečko je u moře a je to takové typické přímořské letovisko. 

Stíhám koupání v moři, výbornou paelu a tinto diverano. 

Se západem slunce se vracím zpět do Pollency na hostel.

DEN 6

Pollensa - Calla Murta

Z Pollancy mi zbývá už jen cesta na konec ostrova na Far de Formentor, což nezabere víc než den.

Dnes mám v plánu válení u moře, celý den, když už tu jsem.

Cala Murta byla moc dobrá volba. Pláž je zastrčená, autem se sem dojet nedá.

Společnost mi dělá jen několik drzých koz a několik málo turistů, kteří sem pěšky zabloudí.

Koupu se, čtu, spím, válím se. Asi to, co dělá běžný turista o letní dovolené u moře.
Odpoledne už je to docela nuda. Týden bych tohle nevydržela.

Večer tu zůstávám úplně sama a mám pláž pro sebe.
Západ slunce nad moře je úchvatný.

Bivak rozbaluji v lese. Po okolí pobíhají divoké kozy a v dálce hýká osel.

DEN 7

Calla Murta - Far de Formentor

Poslední den na cestě.

Zbývá už jen dojít na konec ostrova k majáku a pak návrat do Palmy.

Vyrážím brzy ráno. Cesta se klikatí a jsem asi jediná, kdo ji jde pěšky. 

Silnice, po které jdu, je otevřená pro auta pouze brzy ráno nebo navečer, přes den je jediný možný přístup pěšky, na kole nebo autobusem.

Konečně na konci ostrova, dál už to nejde.
Vychutnávám kávu a mezitím autobus chrlí první davy nedočkavých turistů.
Zpátky se už popovezu.
S Luckou máme domluvené setkání na Formentor beach.

Po týdnu, kdy jsme se rozloučily v Palmě, si sdělujeme zážitky z cesty.
Koupeme se, dáváme si jídlo v jedné z mnoha restaurací, které zde jsou.

A zhodnocení?

Na Mallorce jsem si dostatečně užila vedro, hory i moře.
GR221 mi dala i dostatek samoty, po které jsem toužila.
Bylo zde nespočet úžasných výhledů, východů i západů slunce.
Výborná paela, výborné Tindo de verano.

Co mi naopak hodně chybělo byla tráva. Studená orosená tráva po ránu. Tráva, na které se dá ležet a chladí.
Trabl byl občas s vodou. Stále jsem si musela hlídat, abych měla minimálně tři litry, když jsem se vydávala někam, kde nebyla možnost vodu doplnit.

Rozhodně to byla zajímavá zkušenost a už v letadle cestou domů jsem přemýšlela, kam to bude příště...

Putování je holt návykové. Sotva doma vybalím, vyperu, odpočinu si, už přemýšlím, kam to bude příště...